Exedra znamená místnost. V této místnosti najdete obrázky, vtipné texty, zajímavé básně nebo recenze o knihách či filmech.

Březen 2009

Co je kapitalismus

28. března 2009 v 14:55 | neznámý |  Došlo mi v e-mailu... vtípky, hříčky, zajímavé texty

Ptá se malý chlapec tatínka : ,,Tati, co je to ten kapitalismus?"
Tatínek odpoví : ,,to máš takhle. Představ si, že já jsem kapitalismus - já nosím domů peníze. Maminka s nimi hospodaří, takže ona je vláda. Dědeček dohlíží na to, aby vše fungovalo tak jak má, takže on je odbory. Naše služebná je dělnická třída. My všichni máme jeden cíl - aby ty ses měl dobře. Takže ty jsi lid . A tvůj malý bratr který je ještě v plenkách je budoucnost. Už to chápeš ?" Chlapec požádá, jestli si to může promyslet do druhého dne .
V noci se ale vzbudí, protože jeho malý bratr si nadělal do plenek a strašně smrdí. Jde do pokoje rodičů , kde je ale jen maminka, a ta spí tak tvrdě že jí nemůže vzbudit. Jde tedy do pokoje služebné, kde si s ní zrovna jeho tatínek užívá, a dědeček je pozoruje oknem. Všichni jsou tak zaneprazdněni že si nikdo nevšimne že před postelí stojí malý chlapec, a tak jde zase spát.
Ráno se ho tatínek ptá : ,,Dokážeš mi vlastními slovy říct , co je to ten kapitalismus?"
,,To je úplně jednoduché tatínku. Kapitalismus zneužívá dělnickou třídu, zatím co vláda spí a odbory nečinně příhlížejí. Lid je úplně ignorován a budoucnost se válí ve sračkách !!!!!!!"

Ženami vybraný e-mail roku

28. března 2009 v 14:53 | neznámý |  Došlo mi v e-mailu... vtípky, hříčky, zajímavé texty

Otec se vrací z práce a vidí jak jeho děti sedí v pyžamech před domem a hrají si v blátě s prázdnými krabičkami od pizzy a číny, které jsou rozházené po celé zahradě. Vrátka na ulici jsou otevřená dokořán, zrovna tak dveře od auta, uvnitř leží pes čerstvě vyválený v blátě a nikde ani stopa po druhém psu.
Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek: Lampa převrácená a běhoun skrčený u zdi. Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku.
V kuchyni to nevypadalo lépe. Ve dřezu stála hromada nádobí, rádio hrálo na plné kolo, zbytky snídaně rozházené po stole, navrchu na prostírkách leží kočka. Lednice otevřená, psí žrádlo na podlaze, rozbitá sklenička pod stolem a u zadních dveří uplácaná hromádka písku.
Muž rychle vyběhl schody, stoupajíc na další hračky a šlapajíc po oblečení. Ale nehleděl na to, jen hledal svou manželku. Bál se, že je nemocná, nebo se jí něco vážného stalo. Viděl jak dveřmi koupelny prosakuje voda. Nakoukl tam a uviděl mokré ručníky na podlaze, rozlité mýdlo v hromadě špinavého prádla a mezi vším další rozházené hračky. Kilometry toaletního papíru se vinuly mezi tím vším a zrcadlo a stěny byly pomalované zubní pastou.
Rychle se otočil a spěchal do ložnice, kde našel svou manželku, ležící v posteli a čtoucí knihu. Podívala se na něj, usmála se a zeptala se ho jak se měl celý den. Podíval se na ni nedůvěřivě a zeptal se: "Co se tu dnes stalo?" Usmála se znovu a odpověděla: "Pamatuješ se, drahý, že každý den, když se vracíš z práce, ptáš se mně: 'Co jsi, do prdele, dělala celý den?'"
"Ano," odpověděl muž nejistě.
"Tak dnes ........... jsem nedělala nic !"

Není nad šťastné manželství

28. března 2009 v 14:52 | neznámý |  Došlo mi v e-mailu... vtípky, hříčky, zajímavé texty

1. Moje žena a já, chodíme dvakrát týdně na večeři do nějaké dobré restaurace. Nejdřív si dáme nějaký aperitiv a potom obvykle místní specialitu. Přitom si užíváme příjemné společnosti. Ona chodí v úterý, já pátek.
2. Máme oddělené ložnice. Její je v Brně, moje je v Praze.
3. Beru svou ženu všude. Ona však vždycky najde cestu zpátky.
4. Když jsem se ženy zeptal, kam by chtěla jít na výročí naší svatby, řekla, že někam kde dlouho nebyla. Tak jsem ji navrhl kuchyň.
5. Vždycky se držíme za ruce. Kdybych ji pustil, šla by nakupovat.
6. Má elektricky vyhřívanou postel, elektrický mixér, elektrický opékač topinek, elektrickou kulmu, elektrickou troubu, elektrickou myčku nádobí. Jednou povídá: "Všude spousta elektrických vymožeností a já si přitom nemám kde sednout." Tak jsem ji navrhl, že jí koupím elektrické křeslo.
7. Žena řekla, že ji zlobí auto. Prý má vodu v karburátoru. Vzal jsem tašku s nářadím a zeptal se, kde je auto. Odpověděla, že v rybníce.
8. Nechala si dát v salonu krásy pleťovou masku z piešťanského bahna. Dva dny vypadala skvěle. Pak bahno opadalo.
9. Ráno běžela za popelářem a volala: "Stihla bych ještě odvoz ?" Popelář se vyklonil z okénka a řekl: "Ale jo, naskočte si !"
10. Podle statistik je manželství jednoznačně hlavní příčinou rozvodu.
11. Nemluvil jsem se svou ženou dva měsíce. Nechtěl jsem ji přerušovat.
12. Poslední hádku jsem zavinil já. Když se mě žena zeptala, co je v televizi, odpověděl jsem, že tištěné spoje, obrazovka a prach.

Díky, státe, díky, vládo!

28. března 2009 v 14:35 | neznámý |  Došlo mi v e-mailu... vtípky, hříčky, zajímavé texty

Díky státe, díky vládo....

Bydlíme se ženou, která je na mateřské, a malým dítětem v menším okresním městě 120 km od Prahy ve zděděném rodinném domku. Ještě nedávno jsem pracoval jako systémový analytik u místního výrobce telekomunikačního softwaru, vydělával jsem na náš region slušné peníze, žena dostávala mateřskou a docela hezky a spokojeně jsme si žili. Vydělával jsem 15 000 čistého, žena má mateřskou 3 630, za 18 630 korun se u nás dá slušně žít. Shodou různých okolností můj zaměstnavatel zkrachoval. Nepříjemné...

Slušnou práci u nás neseženu a tak jsem se rozhodl hledat v Praze. Našel jsem si práci hned, jsem profík v oboru, plat je slušný - 38 tisíc. Na denní dojíždění to ovšem není, takže si musím pronajmout byt a domů jezdit jen na víkendy a jedenkrát v průběhu týdne, když je třeba ženě pomoci, a taky aby nebyla pořád s dítětem sama. Samozřejmě něco stojí stravování v Praze, máme sice stravenky a žena mi dává jídlo sebou, ale stejně se nevyhnu občas nějaké restauraci. Ale práce mně baví, mám skvělé výsledky, firma je se mnou velmi spokojená a daří se nám. Pracuji v Praze už měsíc a půl a přišla první výplata - 26 600 korun na dlaň. Z toho okamžitě vypláznu 10 000 korun za pronájem garsonky na Jižním městě. Ještě za vodu, plyn, internet (tedy výpalné Telecomu) 2000. Soukromě najedu domů a zpět 1 920 km, což mně stojí jen na benzínu 4 800. Za různé další nutné pražské poplatky, které bych doma neměl, vydám asi tisícovku. Počítám, počítám.... Jsem blázen, abych tady makal celý týden bez rodiny za 8 800? Moje žena bere mateřskou 3 630, náš společný příjem je tedy 12 430 korun. Jak s tím vyžít? Naše životní úroveň upadá.

Dávám výpověď, odjíždím domů a přihlašuji se na Úřad práce. Moje odměna činí 10 800 korun za celodenní hraní s dcerou. Protože se večer nudím, skládám známým pécéčka. Udělám tak jedno týdně. Na každém vydělám asi 2 000, tedy 8 000 měsíčně na ruku. Uvažoval jsem, že si zřídím ŽL a začnu se tím živit. Tak jsem zašel na úřad. Paní mi vysvětlila, že musím platit minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, dohromady asi 3 000 za měsíc. Minimální daň mi ukousne minimálně 840 korun měsíčně. Počítám, počítám... Z mých vydělaných 8 000 mi tedy zůstane 4 160. Polovina? Paní, nechte si ten formulář...

Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 od Úřadu práce, 8 000 za služby přátelům, manželka 3 630, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a v zimě lyžování v Alpách. Minulý měsíc jsme si vyřídili sociální příplatek na bydlení a na dopravu MHD, dcera má atopický ekzém a manželka ji musí vozit k lékaři. To udělá 3000 měsíčně, vyděláváme už 25 430 čistého a koupili jsme si hezkou Fabii na leasing. A hodná paní na úřadě slíbila, že nám příplatek doplatí za rok nazpět: potřebuji nové lyže a manželka si vyhlédla kožíšek.

Těšíme se, až manželce zvednou mateřskou na 7000, možná bychom si pořídili druhé dítě a koupili nové, lepší, zahraniční auto, ten leasing z těch 35 800 čistého lehce utáhneme. Jednou za půl roku se nechám na chvíli zaměstnat a pak hurá znovu na ÚP. No, nějak ten měsíc vždycky přežiju....

To víte, už jsem si zvykl na svůj denní režim: v 10 ráno žena zajde pro rohlíčky do pekárny, po cestě mi koupí noviny (samé potěšitelné zprávy!), pak si chvíli hraji s dcerou a vyrazíme někam na výlet, podle počasí - do přírody, na koupaliště, na běžky, do aquaparku. Jen mně občas přepadá splín a pak mne trochu mrzí, že moje dvě vysoké školy, inteligence i schopnosti nejsou využity. Nemělo by to mrzet i tu paní na Úřadě? Ale brzy mně to přejde, vždyť se máme tak dobře a já nejsem nevděčný! Když se vrátíme z výletu, potkám občas kluky z bývalé práce a pozvu je na pivo. Jsou furt nespokojení, což chápu. Makají a stále jim nestačí peníze. A přitom je to tak jednoduché...

Díky státe, díky vládo! Miluji tuhle zem !!!

Všem starým figurám

28. března 2009 v 14:28 | neznámý |  Došlo mi v e-mailu... vtípky, hříčky, zajímavé texty

Tento textík je určen všem starým figurám. To znamená těm, kteří se narodili před rokem 1983.


Většina studentů, kteří letos nastupují na vysokou a jsou teda víceméně dospělí, se narodila nejpozději v roce 1983, tedy v době, kdy ty jsi u ž dávno uměl násobit a dělit, někteří z nás dokonce už řešili i rovnice...

Oni už nepamatují komunismus... Během války v zálivu byli ještě malí špunti... Sametová revoluce je pro ně asi tak stejně vzdálená jako Únor 48. Nikdy pro ně neexistoval jiný papež než Jan Pavel II. Když Garcia-Marquez dostal Nobelovku za literaturu, ještě ani neuměli číst. Bylo jim 8, když se rozpadl Sovětský svaz. Nepamatují studenou válku, znají jenom jedno Německo, i když ve škole jim tvrdí, že byly dvě. Fronta na banány je pro ně sci-fi. AIDS pro ně existoval odjakživa.
Nikdy nesbírali céčka ( a ani nevědí, co to je), nikdy nehráli hry na Atari nebo na ZX Spectrum. Cédéčka se začaly prodávat, když jim byl sotva rok. Nikdy si nepouštěli pravé desky a nehráli pacmana. Staré Hvězdné války jim přijdou fakt OUT a speciální efekty v nich jsou fakt dost trapný. Někteří dokonce nikdy neviděli černobílou telku.
Nedokáží pochopit, jak někdo mohl žít bez dálkového ovládání. Narodili se tři roky po vstupu walkmanu na trh a kolečkové brusle podle nich vždycky měly kolečka srovnané do jedné lajny uprostřed. To už ani nemluvím o tom, že mobil nebo PC-čko jsou pro ně samozřejmostí.
Nikdy nekoukali na Studio Kamarád a nečetli Ohníček. Neznají detektiva Štiku! Michael Jackson byl podle nich vždycky bílej. Myslí si, že Charlieho andílci a Mission Impossible jsou nové filmy. A teď si představ, že tito lidé teď nastupují na univerzity, oni jsou teď mladí...

Pokud mi pořád ještě nevěříš, že jsi starý, uvádím několik příznaků stárnutí:
- rozumíš předcházejícímu textu a usmíváš se
- jsi muž, který je schopen bez výčitek říct ženě NE
- jsi žena, která je KONEČNE schopna říct muži ANO a bez výčitek
- když sportuješ, každému o tom vyprávíš a jsi na sebe strašně hrdý
- na nočním stolku máš léky
- panictví už přestalo být aktuálním konverzačním tématem
- děti, s nimiž jsi až donedávna měl takový ten pocit spiklenectví, tě oslovují PANE a ještě ke všemu ti vykají
- potřebuješ víc než dopoledne na to, abyses dal do pořádku po propařené noci
- dokáže tě naštvat, když někdo nechá otevřenou zubní pastu
- kámoši se ti začínají ženit, aniž by přímo museli
- desetileté děti z příbuzenstva ti říkají o cigára
- tví synovci se v informatice vyznají líp než ty
- můžeš klidně strávit celý den na pláži, aniž by ses šel vykoupat
- na koncerty se díváš v televizi, místo abys na ně zašel
- na oslavu narozenin vždycky přineseš oslavenci dárek
- na sport si kupuješ oblečení, které leccos skryje, místo aby odhalovalo
- s kamarádem se raději sejdeš, než abys s ním trávil hodiny na telefonu
- dobře víš, co chceš
- po přečtení tohoto textu se rozhodneš ho poslat dál kamarádům, protože víš, že se jim to taky určite bude líbit...

Les diamantů

21. března 2009 v 18:07 | Zdeňka |  Liter.cz

Křišťálové pruty
modřínových vlasů
zvoní v ranním kuropění,
houštiny smrčin
zbaveny jasu
skrývají světlo denní.

Opona mlhy
odkrývá scénu
v oblině temného kopce,
krajka jinovatky
uvádí změnu,
siluetu náhodného chodce.

V kapičkách rosy,
jenž ustrnuly
v zakletí ledové náruče noci,
u křehkých břízek,
pod závojem staletí
zůstává zvláštní pocit...
koloběhu času,
ze sna procitnutí
do prostého stavu bdění,
v lese diamantů,
čisté mysli hnutí,
světelné hry okouzlení.


Malinové snění

21. března 2009 v 17:59 | Zdeňka |  Liter.cz

Malinové snění
teplo
barvy
zlatavého listí
sladká vůně
tlení.

Přimhouřená víčka
slunce
léto
láskou zažehnutá
provoněná svíčka.

Borůvkové snění
koláč
káva pro večery
dlouhé
tiché vyprávění.


Let do Egypta

21. března 2009 v 17:47 | Zdeňka |  Liter.cz

Stoupáme.
Pod námi kubistický obraz políček a luk
protknutý stuhami cest a stříbrošedých řek,
za námi pomíjivost problémů, cáry spěchu a muk,
očekávání, jež zanechal nám tajuplný věk.
Pak naducaná oblaka,
z nichž stříbrný trup letadla lehce krájí,
a práh,
jenž rozdíl mezi nebem a mořem sveřepě si hájí.

Letíme.
Měsíční krajina v okrové hnědi,
hromady kamenů, drsný písek a člověk,
co hledá odpovědi na tisíc otázek,
překládá závaží Petriho misek.
Ve smutném pohledu vyprahlé podoby Země
jen kalné vody Nilu známkou života,
žalují bez hlasu a křičí němě,
že jsou jak lidská prázdnota.

Klesáme.
Kvetoucí oázy s palmovou alejí,
zrcadla blankytných bazénových očí,
bělostné příbytky ke vstupu svádějí
a svět se rozpustile točí.
To moře roztodivných tváří!
V odstínech modři, tyrkysu a zeleně,
převážně klidné-málokdy se sváří,
v zpěněném krajkoví vyhlíží vznešeně.

Přistáváme.
Letadlo dosedlo na tvrdou zem
kolébkou dějin nazývanou
a moje nohy splní můj sen,
už brzy na té zemi stanou.
Ve žhavém ovzduší skoro až k zalknutí
s posvátnou úctou k minulosti
a s touhou nezměrnou v dějinné splynutí,
nechám se unášet laskavostí.

Hlas pro život

21. března 2009 v 17:42 | Zdeňka |  Liter.cz

Pro kouzlo vzpomínek
a příchuť okamžiku,
který se jak bonbón rozplyne na jazyku,
hlasuji pro život v celé jeho síle,
na důkaz odkládám své růžové brýle.


Mrazík

21. března 2009 v 17:37 | Zdeňka |  Liter.cz

Mrazík si chystá svoje barvičky,
ještě než půlnoc bije,
namáčí štětec do bílé krabičky,
vytváří fantazie.

Tu louku plnou květů,
zde křišťálový les
a střípky u bufetu,
co jsou tam ještě dnes.

Bělostným krajkovím
už pokryl celý kraj,
nikdy se nedovím,
zda namaloval ráj.


Sněhová vločka

21. března 2009 v 17:27 | Zdeňka |  Liter.cz

Na dlaň mi dopadla bělostná vločka,
lísá se ke kůži tak jako kočka.
Teplo z mé ruky jak mléko saje,
pomalu - hloupoučká, tím teplem taje.

A tak tu zbyla jen kapička malá,
schoulená v klubíčku, jakoby spala.


U štěstí dam

21. března 2009 v 17:12 | Emil Zola |  Knihy - romány vážné i nevážné

Vydal Odeon 1969, přeložil Břetislav Štorm











Mladá osiřelá Denisa přijíždí se svými dvěma bratry z Valognes do Paříže ke svému strýci - obchodníku Bauduovi.
Přijíždí však v nevhodnou dobu - kdy před obchodem a domovem jejího strýce vyrůstá nový obchodní dům Štěstí dam. Majitel obchodního kolosu, Oktáv Mouret, je odvážný podnikatel, který využil věno své bývalé manželky k neuvěřitelnému obchodnímu rozmachu (vlastně modelu dnešních obchodních domů) a k rozrůstání svého podniku.

Denisa je oslněna a okouzlena novým proudem prodeje a nastupuje jako prodavačka ke Štěstí dam. Je rozhodnuta vydržet a vytrvat, aby mohla zaopatřit sebe i své dva bratry, dospívajícího Jana a malého Pepíčka.

V práci se setkává s nebývalým odporem a nepřátelstvím svých kolegyň, které jí neodpustily její skromné vystupování a chování a Denisa trpí nejen nesmírnou dřinou, kterou musí jako prodavačka zvládat, ale i ponižováním a šikanováním svého okolí. V té době získává první a jedinou spřízněnou duši, prodavačku z vedlejšího oddělení Pavlu, která je soucitná k Denise a snaží se jí v prvních měsících pomáhat a povzbuzovat. Pavla se snaží Denisu přimět k tomu, aby si našla přítele - to však Denisa odmítá.

Mouret poprvé Denisu potkává v den jejího nástupu - bezděky ho zaujme svým chováním, i když nepatří ke krasavicím, skrývá v sobě určité kouzlo. Doporučí ji vedoucí oddělení a v průběhu času ji sleduje občas při práci a snaží se jí občas pomoci radou. Přesto však, když přijde sezónní prázdno, je Denisa propuštěna spolu s dalšími prodavači.

Denisa je zoufalá - dosud si nevydělala příliš peněz, větší část jejích příjmů šla na hlídání malého Pepíčka, zbytek dávala Janovi, aby chránila jeho milostné avantýry. Jan netuší, že jeho lehkovážná dobrodružství ohrožují rozpočet jeho sestry. Denisa se snaží shánět práci, kde to jen jde - na chvíli ji zaměstná starý Bourras, obchodník s deštníky, který jako spousta dalších živnostníků se snaží marně bojovat s kolosem Mourretova obchodu.

Během několika měsíců je Denisa svědkem krachu mnoha drobných obchodníků z okolí - i když ji to velmi bolí a sama je obětí bezohledného podnikání, přesto vidí, že starý způsob obchodování již nestačí. Obchodní centrum U štěstí dam, rozmach a rozšiřování, ji uchvacuje, při jedné ze svých procházek s bratříčkem se setkává náhodou s Mouretem, při rozhovoru ho zaujme svým myšlením a svými nápady.

Mouret je po propuštění Denisy zpočátku rozezlen na své podřízené, časem však zapomene a znovu žije svým bohémským stylem mladého vdovce, který si může vybírat. Po setkání s Denisou si však uvědomí, jak mu chyběla a nabídne jí znovu místo ve svém obchodě. Denisa nakonec přijímá - po svém návratu zjišťuje, že dávné nepřátelství je již smazáno a časem si skutečně získá své kolegyně. Denisa postupuje na zástupce vedoucího a v domnění, že je ohodnocena pouze za práci, nevnímá klepy a pomluvy o ní a o Mouretovi.

Vše se jí objasní s pozváním na večeři od pana Moureta - ví dobře, o co v pozvání jde, uvědomuje si, že Moureta miluje a současně že pozvání nikdy nepřijme - nechce se stát pouhou milenkou, další z řady jeho žen. Oktávovi se poprvé dostává odmítnutí. Poprvé poznává, že potkal ženu, kterou nelze dobýt sliby, penězi, cennostmi. Začíná v Denise poznávat vzácnou povahu ženy, která by ho podporovala a která by rozvíjela jeho činnost i k dobru ostatních zaměstnanců.
Poprvé ho napadne myšlenka na sňatek...

U štěstí dam je nejen milostný román, ale i realistické čtení o poměrech, které panovaly v tehdejších obchodních kolosech - prodavači a prodavačky využívaní do poslední chvíle, se mění v pouhé loutky, které jsou vysáty a odhozeny. Nový styl obchodování, vytváření obchodních středisek, kde by bylo shromážděno několik různých oddělení, likviduje v konkurenci malé živnostníky - ti ztrácejí zákazníky, peníze, a přesto že někteří se snaží využít nových směrů, reklamy a poutače, nestačí proti kolosu.
Romány Emila Zoly se mimo to vyznačují úžasnou popisností - scenérie vystavovaných látek, krajek, oděvů, koberců a sametů, se podobají básni.

Rozervaná

21. března 2009 v 16:08 | Zdeňka |  Liter.cz

Na křídlech motýla
létám jak opilá
zmateným letem sem a tam.
Možná, až pod šípek
vtisknu svůj polibek,
zjistím, že krvácím ze všech ran.


Děkuji

21. března 2009 v 16:07 | Zdeňka |  Liter.cz

Za nové jitro,
za klidné nitro,
za pomoc lidí,
oči, co vidí,
za ruce, jež hladí,
za tóny, co ladí,
za verše básníků,
za teplá slova,
za písně slavíků,
jež slyším znova,
za krásu, za růže,
za něžné kvítky, za sen,
co pomůže oživit skřítky,
za vodu z křišťálu,
za obraz z portálu,
za soucit, za víru,
za růže z papíru,
za písně ptáků,
za pole máku,
za hory, za louky,
nohaté pavouky,
za lesní pěšinky,
zelené palouky,
za úsměv maminky s rukama od mouky,
za něhu, za lásku,
za řeku z oblázků,
za moudrost přírody,
osudné náhody,
za slunce, za měsíc,
za hvězdné nebe,
za střípky vzpomínek,
za MNE i TEBE,
za všechno děkuji,
za to, že jsem,
že vroucně miluji ŽIVOT - ne sen.


Princezno z obrázku

21. března 2009 v 13:46 | Za.plotem |  Liter.cz

Dívenko z obrázku
v říčici nesu ti vodu na rozpraskaný rtíky

na tom bošileckým mostku
lákáš sluníčko na pihy
kluky na úsměv
a mě na svoji pokoru


Kuře v láhvi

21. března 2009 v 13:07 | Zaklínač |  Liter.cz

Ahoj holko,
tak se pořád míjíme
přitom jsi blíž,než mobil s tvým číslem
a já jsem jen prázdný stín bloudící ve tmě
co se bojí tvého dotyku.

Kdysi jsem se toulal mezi hvězdami
a ty jsi mně srazila z oblohy
chtěl bych zpátky,tam k těm oněm
ale nevím,jestli měnit sny za chlad a samotu.

Jsi pro mne hora,
jejíž vrchol se ztrácí v oblacích
nevyřčené slovo,
nevěsta bez ženicha
noční cesta mezi poli
žíly přeťaté špinavým střepem.
Tvé dotyky učil tě Ahasver
je v nich bolest a útěcha,strach a kousek naděje
záblesk touhy vše tu nechat a jít za západem slunce
a za rudým svítáním kdesi v dálce,
tam kde jsme nic.

A tak tu sedím u láhve červeného vína
v koutech špinavého pokoje šklebí se běsi které dobře znám,
ale nemám je rád
a myslím na tebe,
zpěv cvrčků,který krade spánek.


Křída

21. března 2009 v 11:08 | Zajik |  Liter.cz

A tak jsem šla opilá domů.
Bez nálady, bez dojmů.
Na patníku ležela křída.
Nevšímala jsem si jí a šla dál bez přemýšlení.
Jenže mé nohy se otočily,
ruka uchopila křídu
a začala psát něco nevědomky na zem.
Nechápala jsem, co se děje
a dívala se jen na mou ruku,
která kreslila podivné písmena.
A pořád, a pořád, dokola.

Když jsem stála u dveří s klíčem a chtěla odemknout,
něco mě zarazilo.
Co jsem to vlastně napsala?
Musela jsem se vrátit a číst.

Po celé ulici bylo napsáno:
VŠÍMEJTE SI MALIČKOSTÍ!


Stýskání

21. března 2009 v 11:06 | Zajik |  Liter.cz

Stýskalo se mi mezi spánkem
a tichem
Naproti tobě jsem seděla
ale tys tam nebyl
Tvůj hlas jsem slyšela
ale kolem se ozýval jen tikot hodin
(Byly to tak nechutně romantické představy)

Stýskání samo sebou si tak nejisté
a přitom nepřiznatelně jisté
Nevím jestli...
... možná...
... snad...
chyběl jsi mi to ano ale...
Byla to láska...
láska stýskavá
láska chybějící
láska nechápající
odloučená nepřiznaná
nebo snad předstíraná

Stýskalo se mi mezi spánkem a tichem ale...
(bylo to opravdu stýskání?)


Modlitba pro smutné

21. března 2009 v 11:03 | Zajik |  Liter.cz

,,Až ticho bude hlasité a slzy suché
možná pak poletíš vysoko dolů
a nic se stane vším.''

Prosím o trochu ticha
a něco málo slz
Chtěla bych letět vysoko do hlubin smutku

Pomož mi větře
pomož mi vánku
Ať se má duše octne ve spánku
Ve jménu ticha i slz i smutku
amen

Ruce

21. března 2009 v 10:49 | Jan Kratochvíl |  Zelené peří

A kdosi přišel.
V tu chvíli zachvěl se vzduch v pokoji
záhyby záclon.
Z temných koutů procitla slova
a nesčíslnost pohybů
připlula ohnivým vírem čekaných dotyků.
Touha spustila se od stropu
jak vlna horka a zimy.
A cosi dosud netušené
vzalo na sebe celou tíhu myšlenek i nadějí.

A potom setkaly se ruce nás obou,
v němém přivítání lásky